protože nastanou chvíle kdy upadneš.

Důležité je sebrat se - vstát. Ale ne dneska, možná zítra. Jo, určitě to zítra zkusím. Možná. A možná taky ne. Slzy tečou. Vzlyky otřásají hrudním košem. Umění nevychází ze štěstí. říkám si, že to vzládnu. že se nezblázním. že to vydržím. Ale je toho na mě moc. Jdu spát. Jdu do světa, který neexistuje, protože je pro mě v poslední době tím jediným snesitelným. Jdu spát, protože spánek je to jediné co mi pomáhá zapomenout.

Hello kitties!

Jak se máte? U mě se vůbec nic nezměnilo. Pořád žiju svůj nudnej stereotipní život. Co u vás? :) Jediná "významná" (zas až tak ne) událost, která se za poslední dobu udála, bylo vítězství v anglické olympiádě. Školu a okres už mám vyhraný, teď už snad jenom kraj :D No nic, jenom jsem se chtěla ozvat. Love,

Tiney*

Hello.

Kecám. Nejsem. Ale Donuty bych si někdy upekla... Abych byla upřímná, nemám se moc dobře. Protože se nic nemění, věci se vůbec nehýbou. Táta mě nesnáší, kluky nezajímám, a jsem všem na obtíž. Haha. Vypadá to optimisticky, že? Vánoce ušly. Dostala jsem peněženku Desigual, šampon a kondicioner Redken, epilátor Eta, knihy: Krásná tvář, nějakou kuchařku a Paganiniho smlouvu od Larse Keplera. Pak ještě pletovou vodu a deo od Biodermy a deo a sprchac od Buu, hadry na Zumbu a kimono. Celá rodina jsme dostali hromadný dárek: XBOX Kincet. Je to fakt bombový, hraješ různý hry a všechno ovládáš vlastním tělem. Paříme na tom ve dne v noci.

Ohledně blogu, pozítří odjíždím do Berlína. Něco málo jsem přednastavila. Všimněte si toho zrádného pojmu něco málo, může to totiž znamenat skoro vůbec nic. Už přemýšlím, co si nechám koupit od tetičky jako dárek. Vidím to na novej lak Channel do sbírky... Zítra jedeme na slavnostní oběd do Brazilské Ambiente v Praze. Jí se tam hodně masa a tak. Jenže ono je to pak docela dost na hovno když to maso nejíš. Já tam vždycky sežeru tunu grilovaného ananasu.

Bye.

Hello.

Tak co, jak se máte? Jak žijete? Co je novýho? U mě to jde, vlastně tak přežívám. A těším se na narozky. Ach bože, už mi bude 14. Ten čas tak letí! Ale to není to o čem jsem chtěla mluvit. Abych byla upřímná, nechtěla jsem mluvit o ničem.Jen jsem chtěla napsat něco o novém layoutu. Zezačátku se mi líbil, ale teď se mi nezdá nic moc . No ale zase se mi celkem líbí ten nápad s sobíma rohama místo C. Toť vše co jsem vám chtěla říct. Jo, možná bych ještě něco dodala o svých plánech na víkend. V sobotu slavíme narozky, ale bude jen oslava, ve skutečnosti jsem se narodila 21.12. Večer od 6ti půjdu zpívat na Rybovku alias "Českou Mši Vánoční". Nemusím dodávat že tam asi umřu. V neděli se budu válet doma a užívat života. No nic, teď už fakt musím běžet, pod perexem krátká inspiration :) Užijte si víkend,

Bye.

Hello.

Padá na mě depka, musím něco dělat. Jenom sedím doma, čtu, zpívám, jím. Brečím, nadávám, křičím. Běhám, tancuju, žiju. A zároveň nežiju.

Sedím a tupě zírám do obrazovky. Nevím co bych psala. Nemám bych měla psát.

Aha, už jsem to vymyslela.

Co si přejete k vánocům?

Zoufale hledám nějaké nápady, nevím totiž co bych si přála. Všechno co jsem původně chtěla se mi totiž podařilo splašit za různých událostí. Jediné co mi zůstalo je peněženka. Nějaká moc pěkná, s hezkým vzorem. Barva smetanová, nebo starorůžová. Jemně šedá je taky přípustná. Co dál? Mozek mi šrotuje, ale nemůžu na nic přijít. Sakra. Potřebuju pomoct...

Sakra.

Tenhle článek píšu už 30 minut. Je to divný že jo? Určitě jo, protože jsem za tu dobu napsala asi tak... Pár vět, které ani nedávají žádný smysl. Jde to se mnou z kopce. A co naděláš.

Bye.

Hello Sweathearts.

Jak se máte, jak žijete? U mě to docela jde, dietový myšenky mě ještě nepřešly. A co naděláš. Pořád jím, medituji, miluji. Nic zvláštního se neděje. Až na to že mi nehorázně jeblo a začla jsem psát básničky. Ooops. Jedna se mi celkem líbí ale ty ostatní ani nestály za uveřejnění. Jo a taky hodně kreslím, mám za sebou jednu A3 kresbu jakéhosi křesla. Je tam hodně stínů a tak. Pár hodin jsem trpěla s ušmudlanou prackou a slzami v očích. Rekapituluji svůj názor na mé kresby. Ok, když se mi chce, umím stínovat, ale kreslit neumím. Měním téma. Děkuju moc všem za ty krásné komentáře u minulého článku. So sweet from you honey! Tak já už se loučím, s kamarádkou budem mít "Věřte Něvěřte noc". Abyste mi tak rozumněli, znamená to že se tak dvě hodky budem koukat na věřte nevěřte. Jo a abych nezapomněla, zítra jedu do Phy do divadla ve kterým učinkujou jak zdravý, tak postižený děti. Ta myšlenka se mi moc líbí, tak to podpoříme ;).

PS: Fotka je moje. Nikdo, vysloveně nikdo, jí nebude kopírovat!

Bye.

Musím zhubnout.

Neptejte se mě jak to udělám. Ale zvládnu to. Půjdu do toho s kámarádkou a pokud se to podaří. Ani nevím co bude. Ale doufám že nastane nějaká změna. Že se sebou třeba budu spokojenější. Že se budu mít radši. Když už na sobě nesnáším úplně všechno, mohla bych mít ráda aspoň svojí postavu. Ale to je daleko...

Sakra.

Kolika skříněma jste zkoušeli projít? Respektivc za účelem dojít do Narnie? A kolikrát jste kurva* zjistili, že to nejde? Že každá vaše skříň vede leda tak do prdele*? Já hodněkrát. Sakra někdy bych se chtěla prostě zvednout a odejít do Narnie, do Ronda, do Bradavic, nebo prostě jednoho z těhle úžasných fiktivních světů kde na vás nečekaj žádný sračky. Samozžejmě krom různejch čarodějnic, čarodějů, skřítků a páchnoucích ponožek. Ale s těma bych se teda smířila. Doprdele*.

*Strašně moc se mi chtělo napsat sprostěj článek. U každýho sprostýho slova máte hvězdičku, nechtělo se mi 10000× psát omlouvám se za tenhle výraz.

Btw: Zítra zveřejním povídku... Ale není se na co těšít.

Love, Tiney*

Blog má být deník a tím taky bude. Je mi velmi jedno, jestli se vám nový lay nelíbí. Jestli sem nikdo nechodí. Ne, tohle bude deník. A jsem si tím dost jistá, tak mi to nezkoušejte vykecat. Žádný posraný laye na přání už nedělám. Sorry že sem sprostá, ale jsem dost nasraná. Byla jsem odhodlaná s tím tady fláknout. Ok, deník potřebuju, takže tady zůstanu. Ne jako dřív. Chci psát deník, povídky, básně, občas nějakou grafiku. Jenom jsem chěla, abyste to věděli.

Hello followers.

-Ano ano, ozývám se samozřejmě až dneska, jelikož jsem včera dělala referát a ještě pořád mě bolela hlava. Už vím proč lidem pod 18 nenalívaj. Protože neznají svoji míru a i když si říkají, že to určitě nepřeženou, jen málokdy se jim povede své slovo dodržet. Proto jsem si také ještě sobotního večera vzala čtyřstovku brufenu a šla si lehnout. Samozřejmě ale ještě došlo na nový zázvorový čajík z Markse a Spencera a pár dílů milované futuramy.

- O vinobraním samotném. Samozřejmě že to bylo skvělý. V pátek jsem se tam jeno flákala a od 22:00 šla na koncert Abby [samo že né tý pravý]. Měli zpoždění. V 22:50 jsme tam ještě zmrzlí jak psí ..... stáli a hřáli se u jakéhosi zapomenutého roštu se spálenou kachnou. Nutno poznamenat že jsme tam stáli já a táta a pak se k nám náhodně úřipojili moje sbormistrině s přítelem :D. Počet dvoudecek s burčákem:1. Sobotní večer jakožto poslední večer byl malinko divočejší. Počet vypitých burčáků.... eeeh? Tak litr :D. Přišla jsem domů, hlava mě bolela jako střep. Ajkaramba.

-Je to tak. Já debil se koukla na další inspirativní video, tentokrát "zkuste něco nového po 30 dní". Fajn, to bych nebyla já, kdybych do toho nešla. Na papír jsem si udělala dva sloupěčky. A to věcí které budu a nebudu dělat. Doufám že to stačí a že to není příliš povrchní.

-budu důsledně posilovat břišní svaly

-nepožiju měsíc čokoládu ani chipsy

-budu víc kreslit a víc hrát na kytaru, aby se mi zase nesmáli

-budu upřímně říkat svůj názor lidem, kteří mě serou. Get ready.

-budu hodně fotit a budu chodit běhat

-hodiny na počítači

-předstírání nemocí

Bye.

S kámoškama v Praze. Už nám zbývá jen poslední věc. Nedílná součást dne. Ta, na kterou se upřímně vůbec netěším. Naše kroky se blíží k staoměstskému náměstí. Zapaluju svíčku. Pomalu nejistým krokem vstupuji na podium. Píšu krátký vzkaz do kondolenční knihy. "Rest in Peace Hockey Angels. Nezapomeneme." Podpisy mě a mých kamarádek. Osamělá slza stéká po mé tváři. Pohlédnu na tři fotky. A teprve teď mi dojde, jak umírali. Jaký musel být strach v jejich srdcích. Strach, že už nikdy neuvidí své děti. Nemůžu se jim dívat do očí. Rychle odběhnu z podia, abych uvolnila místo dalším. Snažím se přestat, ale nejde to. Hororové přestavy mi běhají v hlavě. Přežili dva. Fandím Galinovovi. Chci, aby přežil. Aby alespoň jeho manželka a dcera nezůstaly samy. Dnes přiběhnu ze školy a první co udělám je, že se kouknu na seznam.cz. Ze stránky na mě bliká palcový titulek "Těžce popálený Galinov, který přežil pád letadla, zemřel". Bože, byl pro mě ztělesněním toho, že zázraky se dějí. Ale není to tak. Dějí se, ale spíš výjímečně, jako dar seslaný nám na zem. Kolik dětí bude vyrůstat bez toho, aby viděli svého tátu? Nebo třeba mámu letušku? Ach bože, už musím přestat psát, upadám do hluboký depky.

Nechám si tři affilates. Ty neoblíbenější, ty které ke mně chodí rády a píšou mi komentáře. Love ya. Pod perexem.

Tiney*

Takže =D

Maminka se rozhodla, že upeče kamarádce k 40. narozeninám 40 muffinů. Splnily jsme to. V kuchyni to vypadá, jako by tam vybuchla atomová bomba. A ještě jedna skvělá novinka! Na zítra chystám slavnostní otevření svého nového blogu!!! Můžete se těšit na modu, make up, vztahy, školu, poradnu a tak ,) Spolu se mnou do toho jsou S<3 (Já vím, já vím =D Ale už mě štve psát to srdíčko =P) a Katie*. Bude spousta soutěži a tak ,)* =D =p

Teď mířím do posilky a celý večer tu budu s vámi na blogu <3

Zatím pa, Tiney*

Odcházím naštvaná a poučená. Udělala jsem velkou blbost a teď. Víte co? Řekli mi, že jsem psala málo článků... Ale víte vy co? Byla jsem třetí nejaktivnější adminka, ale to je teď všem u prdele. Nejhorší je, že jsem se nečastnila adminských srazů a podobných věcí, na které nemám čas. Nepořádala jsem soutěže. Přidala jsem 20 článků za 3 měsíce. Jsem to ale kráva, že? Ale co taková Nikuška? Vážení, 9 článků za 3 měsíce. Ale hádejte kdo má odejít? Já. Nebudu dělat že nevím čím to je, mám takovou osobní doměnku. Nikdy jsem si s žádnou z adminek nepsala na žádným pitomým ajsíkjů, nikdy jsem si nerozumněla s Elizz, hlavní grafičkou teamu. A ano, nesouhlasím s ní v tom, že je někdo, kdo má čtyři děti magor. Já osobně jsem ze čtyř dětí a určitě mi to víc dalo než vzalo! Na f-p naprosto se*u, nikdy jsem tam nezapadala a už tam nepatřím, ani nikdy patřit nebudu...

(Lidi, opouštím tamto místo a nikdy se nepodívám zpět)